Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8.2.2023 konstatoval, že při rozhodování o péči o nezletilé jsou obecné soudy povinny vyvarovat se paušálních argumentů, jako je například útlý věk dítěte, stabilita výchovného prostředí, adaptační náročnost střídání, špatná komunikace mezi rodiči, vzdálenost bydlišť rodičů, pracovní vytížení jednoho z rodičů, pomoc příbuzných s péčí o dítě nebo odmítavý postoj psychologů.
Obecné soudy by měly vždy zvážit model střídavé péče, ať už je to bytově nebo nestejně, protože tato forma péče zajišťuje rovnocenné postavení rodičů. Žádný z rodičů pak nemůže tvrdit, že má větší "oprávnění" k dítěti a používat to jako argument při sporech s druhým rodičem. Toto stanovisko Ústavního soudu není projevem formalismu, ale jde o důležitou symboliku vnímání rodičovství jako sdíleného nejen pro rodiče, ale především pro dítě.
Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či pro rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně spočívá náročnost tohoto modelu v konkrétním případě v porovnání s realizací styku dítěte s nepečujícím rodičem.
V situaci, kdy jsou kompetence obou rodičů pečovat o dítě rovnocenné a dítě má k oběma dobrý vztah, je nutné vypořádat se v rozhodnutí o péči s konkrétními okolnostmi, které stojí střídavé péči na překážku. V opačném případě obecné soudy nenaplní ústavně zaručená práva účastníků plynoucí z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny.