Rok 2022 by se dal nazvat rokem precizace a ustáleného postoje Ústavního soudu ČR na poli rodinného práva. Vedle nálezu sp.zn. I ÚS 3065/21 o střídavé péči z května 2022 stojí za zmínku také další tři nálezy, které mají z pohledu budoucího rozhodování soudů zásadní význam.
Předně je to nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 2391/21, který řeší otázku střídavé péče ve vztahu k nástupu dítěte do první třídy ZŠ. Prakticky se celá problematika péče o nezletilého točí okolo spojení „nejlepšího zájmu dítěte“. Střídavá péče nemusí být v nejlepším zájmu dítěte, pokud je situace odůvodněna dostatečně závažnými okolnostmi, například specifickým zdravotním či psychickým stavem, potřebou mimořádné intenzivní péče apod. V tomto případě by střídavá péče představovala pro dítě extrémní zátěž. Ústavní soud v předmětném nálezu nevylučuje možnost střídavé péče spojenou s návštěvou dvou školských zařízení, pokud by tento systém a změna výchovného prostředí byla ku prospěchu dítěte.
V otázce rozhodování o střídavé péči je potřeba přihlížet k tomu, zda jsou rodiče ochotni uzpůsobit své osobní poměry tomu, aby mohlo dítě navštěvovat pouze jednu školu, případně zajistit kontinuitu ve výuce pro případ, že by dítě navštěvovalo dvě školská zařízení. Dále je nutné zjišťovat osobní a osobnostní dispozice dítěte týkající se předmětného vzdělání a okolnosti na straně školského zařízení, a teprve následně po pečlivém vyhodnocení říci, co je nejlepším zájmem dítěte. Ve světle judikatury Ústavního soudu opakovaně zaznělo i to, že obecné soudy nemohou upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě. Ještě stále se totiž setkáváme s případy, kdy obecné soudy bez jakéhokoliv bližšího zjištění pouze paušalizují určitý závěr, ze kterého vyplývá, že v daném případě není něco obecně vhodné pro dítě, aniž by se to dalo aplikovat na konkrétní případ.
Neméně významný je nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 395/22, který posuzuje právo prarodiče a dítěte se spolu stýkat proti vůli rodiče. I zde Ústavní soud věc poměřuje podle nejlepšího zájmu dítěte. Poukazuje na to, že je nutné pečlivě zvažovat všechna kritéria. Je nutné zabývat se věkem dítěte, v případě smrti jednoho rodiče i to, jaký postoj k nim měl on a zda byly v případě jeho života zachovány citové vazby s prarodiči. Dále to, zda v daném případě je zájem o zachování citových vazeb s širší rodinou, důvody nevole rodiče ke styku, důvody existence vzájemného napětí či konfliktu. Závěrem je, že přestože právo rodiče je silnější než právo prarodiče (a je nutné přihlížet k jeho nesouhlasu), automatický nesouhlas nevede k vyloučení možnosti styku dítěte s prarodičem.
Posledním důležitým nálezem v problematice střídavé péče je nález sp.zn. I. ÚS 847/22, který udává, že soudy musí při rozhodování o střídavé péči či styku s dítětem vzít v potaz i specifika zaměstnání rodičů (např. práci na směny). Obecný soud nemůže závěr o nevhodnosti střídavé péče odůvodnit pouze obecným odkazem na útlý věk dítěte a pracovní vytíženost nepečujícího rodiče. Jako překážka neobstojí ani pomoc příbuzných, která je běžně praktikována a nejde proti zájmu nezletilého. Překážku nezastane ani komplikovanost takové úpravy či vyšší časová náročnost. Takové automatické vyloučení by totiž mohlo zasahovat i do práva na svobodnou volbu povolání.