Výlučná a střídavá péče. Jak rozhodují soudy?

Výlučná a střídavá péče. Jak rozhodují soudy?

Sdílej článek:

Share on facebook
Share on linkedin
Share on twitter
Share on email

V následujícím textu se snažíme čtenáři přiblížit shrnutí aktuální judikatury k rozhodování o svěření dítěte do péče, kdy dvěma volbami jsou střídavá péče a výlučná péče.

Občanský zákoník klade důraz na to, aby otázka svěření odpovídala zájmům dítěte. Ústavní soud se přiklání k tomu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Ústavní soud vysvětluje, jak chápat pojem „v péči obou rodičů“. Podle Ústavního soudu nelze tento pojem chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte – tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou „širokého“ styku).

Startovací pozice obou rodičů by měla být stejná. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají-li oba o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by svěření dítěte do střídavé péče být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení.  Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomoci vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem. Samotná nekomunikace mezi rodiči však nemůže být kategoricky překážkou střídavé péče. V opačném případě by totiž došlo k tomu, že by postačovalo pouhé jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání komunikace rodiče, který má ve své péči dítě, aby se tím zkrátila práva druhého rodiče. Šlo by o zneužití postavení rodiče výlučně vychovávající dítě. 

              Obecně platí, že při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: 1. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho péči; 2. míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; 3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4. přání dítěte. Každý člověk, tedy i dítě má právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Součástí rodinného života je pak nejen právo se stýkat se svými nejbližšími (rodiči, prarodiči, sourozenci), ale také právo na vytváření a rozvíjení vztahů se širší rodinou, potažmo dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. 

              Za předpokladu, že je dítě dostatečně a emociálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání nejlepšího zájmu. Na druhou stranu k tomu však Ústavní soud dodává, že obecné soudy postoj nezletilého dítěte nemají bez dalšího převzít bez dalšího pečlivého a komplexního posouzení zájmů dítěte. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno nevhodnými otázkami typu „U KOHO BYS CHTĚLA BYDLET?“. Přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. zejména formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu.

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo druhého rodiče.

Skutečnost, že střídavá péče může v praxi vést ke stabilizaci rodinných vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena, jestliže obecné soudy svůj závěr náležitým způsobem odůvodní. 

V případě otázky změny péče výlučné na střídavou, je nutné se zabývat otázkou nastalé podstatné změny, kde by odůvodňovaly původní změnu rozhodnutí. Zkoumá se zde stabilita výchovného prostředí a právo nezletilého dítěte na péči obou rodičů, potažmo právo rodiče na rovnocennou výchovu, jakou má druhý rodič. I změna postoje dítěte ke střídavé péči je změnou poměrů, na jejímž základě soud může po zvážení dalších okolností případu změnit původní rozsudek tak, že se dítě svěřuje do výlučné péče jen jednoho z rodičů.

Ústavní soud konstatoval, že „odkazovala-li předcházející rozhodnutí obecných soudů v souvislosti s nemožností svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů především na nízký věk nezletilých, stěžovatel zcela odůvodněně a legitimně očekával, že odstranění této zdánlivě jediné překážky povede ke změně výchovných poměrů nezletilých. Byla-li tedy tato změna později označena jako nedostatečná, byl vážně zpochybněn princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. 

Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud vyloučil, aby byly nadále používány nejdříve argumenty věku nezletilých dětí jako důvodu proti střídavé péči a následně, když děti dorostou, argument již stabilizovaného prostředí, které znamená opětovné vyloučení střídavé péče. 

Na závěr bychom uvedli, že Ústavní soud se sice opakovaně kloní k upřednostňování střídavé péče před ostatními modely péče, avšak pouze tehdy, je-li takové upořádání poměrů v daném případě nejvhodnější, s přihlédnutím ke všem jeho specifikům a k zájmu nejdůležitějšímu, jímž je zájem dítěte. 

A ještě poslední věc na konec. Potřebujete právní zastoupení? Nevíte si s něčím rady? Jsme advokátní kancelář a díky širokému portfoliu a mnohaletým zkušenostem zvládneme obecní, občanské i firemní právo.

Foto zdroj freepik

Další články

POVINNÉ TESTOVÁNÍ VE FIRMÁCH

COVID-19 by se neměl podceňovat. Jak specifikuje povinné testování ve firmách náš zákoník? Ministerstvo zdravotnictví vydalo dne 1. 3. 2021 mimořádné opatření na základě zák.

Číst více

Spory s pojišťovnou.

Měli jste dopravní nehodu, a příčinou byl pojišťovnou konstatovaný špatný technický stav vašeho vozidla? Mysleli jste si, že když Vaše vozidlo má zaplacené povinné ručení,

Číst více
AK SVOJANOVSKÝ s.r.o.
Dvorek 16, 798 57 Laškov
info@svojanovsky.cz
+ 420 606 659 435

Copyright © 2020 Mgr. Marek Svojanovský.
Všechna práva vyhrazena.